Polská Jura a solné doly Wieliczka

Ve čtvrtek 2.4.2009 jsme odjeli na další zahraniční cestu. Tentokrát směřovala do jižní části Polska, okolí Krakowa. Víceméně exkurzi vymyslela a zorganizovala Zuzka a studenti převážně 2.ročníku geologie, já byl do akce pozván jako řidič, majitel vozidla a řadový účastník. Odjeli jsme z Brna, ráno dvěma auty směr Brno, Olomouc, Český Těšín, Bialsko Biala, Krakow, Wieliczka. Polská Jura je podlouhlé pásmo druhohorních vápenců, největší v Polsku o rozloze téměř 313 000 Km2 mezi Krakowem a Czestochovou. V oblasti leži i mnoho jeskyní nevelké délky a významu, které ale nebyly přímým cílem exkurze. Hlavním cílem bylo poznání oblasti, jež velmi pěkným způsobem nabízí studium druhohorního krasu, vznik fauny, vývoj jeskyní, endokrasových jevů a speleotém v něm.

První návštěvou se staly historické solné doly ve městě Wieliczka. Popudem k návštěvě byla kniha Wieliczka - 700 let Polské soli, kterou mi kdysi věnoval Stašek Kotarba. Výpravu do nich jsem dřív několikrát odkládal, nakonec skutečnost byla poněkud jiná, než v knize. Důvod prostý, kniha byla vydána v r. 1988, poplatná době, dnes je vše úplně jinak. Solné doly tvoří obrovský komplex podzemních chodeb a kaveren nejrůznějšího stáří. Tvůrcům expozice a vůbec autorům nápadu zde udělat podzemní skanzen se nepochybně povedl odvážný kousek. Podařilo prolomit úřední bariéry, neb turisté v hlubinném dole, navíc s vertikální dopravou se ve světě jen tak snadno nevidí. Povedlo se shromáždit mnoho artefaktů těžby, zrestaurovat je a pořídit repliky a vůbec zabezpečit všechny trasy do současné podoby (i když štoly byly pravděpodobně exkurzně navštěvovány vždy).

Tak jsem si líznul poprvé. Trasa byla vhodně vybrána a zabezpečena od doslovných stařin po poslední poválečnou těžbu (to fungovala, ale jinou šachtou). Odedávna se stalo pravidlem opuštěné komory všelijak vyzdobovat většinou náboženskými motivy, osobnostmi i jinými sochami od umělců po obyčejné horníky-solníky. Pochopitelně vše je ze soli. Předposledním umístěným dílem je na nejdůstojnějším místě podzemní Kaple socha papeže Jana Pavla II. Posledním diskutabilním dílem je umístění mnoha restaurací, stánků se suvenýry, kiosků, atrakcí až po velmi hlučnou diskotéku. Nezkazilo to však dojem z návštěvy, vzhledem k počtu turistů se i zde řídí heslem: Cáluj, nebo vypadni.

Dole mi to nedalo a líznul jsem si podruhé. Peronál zajišťující provoz expozice je poněkud početnější, od průvodců, prodavačů hamburgerů, techniků, neustále sem a tam pobíhajících sesrvisáků až po obsluhu regulérní horncké výtahové šachty. Ta jede o hodně pomaleji, než třeba na Rožínce, přesto jsem viděl několik pobledlých tváří vypotácevších se z kabin vertikálního dopravního stroje. Líznul jsem si potřetí. Nedával jsem pozor na výklad a nevím, jak je důl hluboký a štoly dlouhé. Dole jsou slaná jezera a nad nimi vzdušné dřevěné ochozy, které připomínaly spíše víkendová promenádní korza, než lešení sloužící k dobývání solných kvádrů. Spodní komory, které se začaly tlakem deformovat byly vyztužovány dalším dřevěným lešením. Obrovské smrkové kmeny přitesané do trámů, jež jsou mnohonásobně dublovány a svazovány se tyčí do stropů prostor velkých jak paneláky. Kde na to v kraji břízek a vrbiček brali je mi záhadou, ale po čtvrtém líznutí je mi jasno. Sůl je opravdu...nad zlato.

V pátek jsme procházeli Ojcowským národním parkem. Tento park se nalézá v JV cípu Jury nedaleko Krakowa. V podstatě předsavuje druhohorní jurskou vápencovou plošinu prořízlou mohutným, avšak zpětně zeneseným údolím. Sem tam vyvěračka, občas zkrasovělé místo se škrapami a náznakem jeskyně. Ve stráních i v četných bočních přítocích a žlíbcích je velké množství vápencových skalek a jiných skalních výchozů. Pojem divočiny se vytrácí po poměrně frekventované silnici jdoucí dnem údolí, stejně jako množstvím zastavěné plochy. V pravé turistické sezoně pak ještě počtem návštěvníků, okraje údolí a kaňonovité přítoky jsou však v této době zcela opuštěny a stojí za vidění. Například několik skalních útvarů - Herkulův kyj, poblíž Písečné skály. To je ovšem hrad, mimo sezonu nepřístupný. Taktéž jediná jeskyně, jejíž jméno jsem si nezapamatoval byla uzamčená. Večer jsme se přesunuli pod grad Ogrodzieniec.

V sobotu dopolene navštěvujeme tento středověký a obrovský hrad a přilehlé okolí. Hradiště na Goře Birow je však uzavřeno. Zklamaly nás i blízké lůmky, kde jsme tušili nějaké ty amonity a jiné fosílie, ale byly zcela rekultivovány domovním odpadem. Aspoň jsme rekognoskovali zopár válečných bunkrů postavených patrně za války němci, kteří se pokoušeli zadržet na vyvýšeném místě Jury sovětský protiútok. Pak jsme se přesunuli ještě vic na sever do oblasti Podlesice.

Je to významná lezecká oblast střední Jury. Je zde mnoho skalek nabízejcí od bouldrového lezení přes regulérní devítkové převislé štreky. Jsou tu i jeskyně, Vetšinou malé lokality vertikální i horizontální, většinou však průtokové, vázané na skalní hřbety, nebo jsou to mrazové převisy. Turistika v této chránění oblasti jen kvete. Spolu s ní adrenalínové sporty jako bagrování lesních cest čtyřkolkami, je tu jedna sjezdovka, mnoho hotýlků rodinného typu a samozřejmě koně. Jejich bobky jsou všude. Odpoledne jsme navštívili hlavní lezeckou oblast Zborova a Koloczek.

Navštívili jeskyni Dwoista, ta vypadala jako propadlina do původně horizontální vývěrové jeskyně. Byla přístupna původním vývěrem asi 3m ve skále, nebo propadlinou. To znamenalo 3m skalního sestupu, nebo bočním 6m hlubokým komínem. Kromě zkrystalizovaných kalcitových forem byla bez výzdoby. Druhá jeskyně byla j. Gleboka. Tady jsme měli opět smůlu, před 6-ti dny byla vyňata z turistického fondu a bez náhrady uzamčena. Boční větev této jeskyně jsme prolezli dokonale. Nabízí pěknou plazivku s krápníkovým dómkem a druhý východ z jeskyně. Obě jeskyně (zamčená a asi i pěkně vyzdobená a bezvýznamná větev druhého vchodu) byla otevřena z vápencového lůmku. Zajímavé jsou masivní hladinové sintry umístěné v mnoha výškových úrovních i bohatá, leč poničená krápníková výzdoba. Pak jsme navštívili studnu Spatowcow (to jako Špatné vápence, tedy vykrystalizované kalcity, těžené pro hutní účely), pouze vchodové partie. Neměli jsme lano a lezeckou výstroj. Tuto jeskyni jsem navštívil s Pustožlebáky v roce 2004. Poslední jeskyní soboty byla j. pod Sowiou skalou, což byla desetimetrová totální blbodíra.

V neděli se naše exkurze plánovaně rozešla. Jedno auto odjelo na prohlídku Města a bývalého koncentračního tábora Osvětim a prohlídku města Krakow. Osádka druhého auta zůstala v oblasti. Dopoledne jsme prolezli ještě jeskyni Berkovu. Jeskyně je jedna chodba asi 30m s několika dómky propojená neuvěřitelnými plazivkami. Výzdoba žádná, ve stropech evorzních hrnců neznámé paleořeky vyrostly mocné nickamínkové útvary různých tvarů a forem. Všechno je však poničené a zašlé vinou kempujících horolezů ve vchodě jeskyně a jejich ohni zasmrádlé a začouzené. Pak se rozešla i osádka druhého auta. Vojta s Gabčou šli zdolávat nějaké bouldry a vůbec se lezecky připravit na léto. Já se šel podívat na hradiště Morsko. Hrad jsme z dálky neviděli, opuštěnou sjezdovku však ano. Za hřebenem aby to nebylo vidět je nový hotelový komplex v návaznosti na zimní využití. Na opravu hradu však nevybyly zloté, takže je opět tradičně uzavřen. Snad někdy příště.

Potom jsme Polskou Juru opustili i my. Celkem se exkurze zúčastnili studenti geologie: Wojta, Zuzka, Gabča, Simča a Iwanka, ostatní osádka Lukáš a já. Prostě jsem kazil věkový průměr. Fotky, protože je jich fakt hodně asi zpracuju do dvou alb a to Kopalina soli ve Wieliczce a Polskou Juru. Snad to stihnu tento týden flftnout na Rajče...

- Účastníci sestupu zleva: Simča, Gabča, Zuzka, Ivanka, Vojta a Lukáš. Francimus je na druhé straně objektivu...