Rakousko - Solná komora

O posledním víkendu (11.-13.7) jsme vyjeli do Rakouska na oblast Solné komory. Původně se mělo jednat o ryzí klettersteigy, ferraty s organizací V-tour. Pozvala mě kamarádka Bára, tak proč si nevyzkoušet něco úplně nového. Když jsem kdysi dělal VHT, nebo prostě jiné výlety do hor, chytal jsem se různých drátů, řetězů, lávek. Na docela slušné Céčko jsme se dostali v Itálii pod Jos Fuart u Sella Nevea. Použili jsme tehdy ruské jümary, nebyl problém, takže jsem nyní vůbec nic nečekal. Rozhod jsem se podřídit nějaké povinné výbavě, předpisovému vyzbrojení a navázání i dalším standardům. Abych prostě příště nedělal nic blbě, dopůjčoval jsem co jsem neměl, mohli jsme vyjet.

V pátek první cesta na Drachewand, převýšení asi 300m, obtížnost v pohodě B-C s jedním Déčkovým úsekem. Přestože jsme přijeli hodně po poledni, dalo se to vylézt do večera. Poslední metry jsme hodně spěchali, neb se kazilo počasí. Sestupná trasa taková nepříjemná, propršená s kluzkými kořeny, skalkami. Večer přejezd do kempu u jezera Wolfgangsee.  Tento kemp v Aberseen můžu doporučit jako čistý, klidný a relativně i levný. V noci se významně pokazilo počasí, ferratu Intersport v sobotu vynecháváme. Za deště jedeme do Bad Ischlu, a protože do oběda beze změn, přesunujeme se na Hallstatt, centrum Solné komory.

S tím spojená samozřejmě návštěva solných dolů. Stáří se datuje do období neolitu, asi 5000 let. Od té doby se nepravidelně těží, zmínek na Googlu je dost, nebudu zatěžovat. Naopak bych se chtěl podělit o dojmy z návštěvy, když už jsou to doly tak věhlasné. Během prohlídky mě totiž zarazilo hodně věcí. Parkoviště dole u jezera a zaplatíte 23,5 Euro. Je to i s lanovkou, nebo se dá vystoupat pěšky kdesi bokem po betoně s mírnou slevou. Ve správní budově si navlečeme slušivé fáráky, exkurze začíná převážně fotoexpozicí a malým muzeem v prvním patře.

A po dalších schodech až ke štole Kristýna z r. 1719 a zde také začaly ty příšernosti. Asi kilometr štolou, zpestření není. Pouze střídající se výdřeva, vyzdívka a esoterická hudba. Pak je několik kaveren v podstatě obehnaných pletivem, ze stropu čouhaj závity obřích kotev. Ve všech prostorech se něco promítá, zrychlený přechod z neolitu do středověku, ještě rychlejší model alpinského vrásnění, tragická smrt Muže v soli pomocí stínohry (toto je velmi efektní). Promítá se také práce a těžba od posledního století do současnosti, cosi národopisného a pak naturálního. Celou dobu procházíme ve vydřevených a vypletivovaných koridorech, kromě větších placatých kaveren. Ty jsou ale tak blbě nasvíceny (nebo spíš vůbec), že v nich není nic vidět, žádné tvary, hloubka, detaily. Prostě jen zkušeností můžem tušit jak vypadají.

Na podlaze udusané bahno se solí, jen velmi zřídka je vyřezaný otvor do výdřevy, kde je vidět původní stěna a hornina. Poslední příšernost - mluvícího mechanického horníka v životní velikosti s vousy, který pohyboval hlavou a dolní čelistí. Tohle jsem už neměl sílu fotit. Zpestřením hlavně pro děti můžou být dvě celkem dlouhé dřevěné skluzavky a také vláček na povrch. Tento by našimi bezpečnostními směrnicemi nikdy neprošel. Když jsem se koukal na vlajcí vlasy dívek přede mnou, 15cm pod sropem pobitým plechy s dráty v kombinaci s docela velkou rychlostí, docela mě mrazilo. Vybál jsem se. V podstatě stačilo reflexní máchnutí po ztracené čepici, otočení střapaté hlavy, podrbání se za krkem. Mezi stěnou a kolejí nebylo žádné místo pro kompromisy. 

Takže na závěr spíš velké zklamání. Nesmím srovnávat. Polské slané doly Wieliczka nabízí za poloviční cenu 10x víc prostoru i prožitku. Jasně, že komerce je všude, všude se snaží z turistů vytřískat co nejvíc, ale tady mě ten pocit marnosti a nevkusu držel po celou prohlídku. Asi spíš vůbec nedoporučujue, to odpoledne mi připadlo docela šílený. K večeru ještě exkurze k jeskyni Koppenbrüllerhöhle. I tato je komerčně přístupná za 6 Euro a s příplatkem 10 E navrch i plazivky kdesi vzadu v jeskyni v půjčeném overalu. Jeskyně je vývěrová, momentálně zavřená, neb se opravuje přístupový chodník.

Neděle ráno kopírovala mlžnou sobotu. Někteří si dali poslední ferratu kaňonem potoka Russbach na Postalmklamm. Do toho občas pršelo, rozhod jsem se pro focení náladovek. Po poledni odjezd do Brna. Co na závěr? Podle předpokladu mě ferraty až tak nezaujaly. Do obtížnosti C to může být zajímavé, pak to není nic jiného než silová záležitost, ručkování po laně a po madlech. To mám v práci i jeskyních. Povinná výstroj, přílba sedák a rukavice jsou třeba, starší ferratové jistící sety s provlékací brzdou mi připadaly lepší, hlavně díky kratším ocasům. Prsák, jak jsem odezřel z okolí asi není až tak moc nutný a především je potřeba...čekat na počasí.

Článek jsem napsal hlavně díky zážitkům v Solných dolech i když s jeskyněmi nemá nic společného. Prostě jen tak. Fotky nějaké jsem dal na Rajče, ostatní se dá dohledat na googlu a wikipedii.