Vyšlo SPELEO č. 62 / 2013

Ještě než jsem si ho pořídil, už jsem slyšel informaci, že v něm nic není a nemusím ho tedy ani otevírat. Je pravdou, že jsem ho z 80-ti% přečetl za sobotní odpoledne a večer v hospůdce. Jsou prázdniny a moc se nebádá. Jeho obsah se zase trochu vymyká ze standardu. K lepšímu. A tak se tedy s Vámi opět chci podělit o dojmy.

Ve dvou úvodních příspěvcích Zdeněk Motyčka stručně, věcně a bez zbytečného balastu informuje o dění v předsednictvu, o nových bezpečnostních směrnicích, o Speleofóru 2013 a o Kongresu. Cením si toho, že přestal užívat své oblíbené emotikony - vykřičníky (za což díky i Holubici) a publikovat subjektivní pocity. Doufám také, že bepečnostní směrnice budou po nějakou dobu konečné a nebudou se muset měnit s nějakým dalším průšvihem. V oddílu se ještě dozvíme, že ČSS vyhrála výběrové řízení MŽP a tím máme předplaceno ještě další Speleo 63.

V domácích lokalitách je informace, že Pustožlebská skupina uvolnila část své obrovské zájmové oblasti na jejíž výzkum asi nemá, skupině Devon a dalším mladším a aktivnějším jeskyňářům. Což znamená, že ve Sloupském koridoru NAJ se opět konečně začne něco dělat. Projekt je už sepsaný, jede se přesně podle něj. Výborný příspěvěk má doktor Slezák k Hostěnickému propadání a Ochozské jeskyni. Článek je velmi podrobný od znalce této oblasti. Dále informuje o práci Ing. K. Feitla, jehož mapa z r. 1923 se dodnes používá. V rámci oblasti ještě upozorňuji na článek Pepy Pokorného o práci Řičánků, kdy tito vápeníci přímo odpadem zasypávali krasový komín, který byl před tím prozkoumaný M. Křížem do volné jeskyně. Proč se tu kope sonda místo hledání tohoto vstupu? Proč tedy, jak později uvádí i Jan Himmel za loňského suchého podzimu se dávno z druhé strany nelezly komíny, nemapuje se a neinstaluje radiomaják? Jan také píše o růstu - nerůstu krápníků.

Dlouhý příspěvek má i Hugo s Karhanem o několikrát otevírané Šachtě průvanů u Vintok. Také píšou o úskalí otvírky, dřevení i pyrotechnických pokusech a navazuje na současné poznatky. Lokalizaci Nové šachty lze provést na místě, jsem přesvědčen, že se propadla jinde. I kouřový pokus, díky nově vykopané chodbě v pokračování Závalu (Vintoky 1) a přemapování lokality vyšel pozitivně i zde nahoře. Článek vnímám i jako hec do další otvírky, oblast je totiž velmi nadějná a má relativně málo poznatků. V domácích lokalitách se ještě píše o pseudokrasové jeskyni v Doubí, kde je popsána historie, geologie a geneze.

Zahraniční lokality reprezentuje Jama v kamnolomu u Lipice. Zde se řežou mramorové kvádry a jeden nedopatřením propadl do propati s celkovou hloubkou 200 m. Petr Barák popisuje krasové jevy a jeskyně na Dunaji a v oblasti Coronini a Dubové, průzkumy ve spolupráci r Rumuny. Dunaj se určitě podílel i na tvorbě jeskyní ve vyšších úrovních, což dokladují štěrkové trasy nalezené v oblasti Svaté Heleny i jinde. O dalších výzkumech si rád přečtu i ve sborníku příští rok.

Krátké zprávy informují o nové publikaci Jana Himmela: Jeskyně v povodí Říčky. Nechybí v ní GPS souřadnice, popisy, zhodnocení. Co chybí jsou odtěžené a vymapované jeskyně v lomu Mokrá. Dál je informace o dalším sborníku Muzea v Blansku 2012 se zajímavým obsahem. Smrťák z Tetína píše o svých zdravotních peripetiích. Něco o tom vím. Chci ho podpořit poznatkem z tohoto víkendu. Zatímco v jedné skupině je pro podobně postiženého jeskyňáře nachystáno závěsné lůžko, aby mohl relaxovat a být poblíž pracujících kamarádů, v jiné se můžeš stát jeskyňářem 4. kategorie.

Nezvyklé téma má také Jan H. k Ladislavovi S. Obhajuje konzervu v podobě Ochozské jeskyně a vše, co dosud zde vědecky zpracoval. My to víme. Každoročně výsledky zaplňují několik stránek sborníku Speleofóra. Problém totiž není klasický výzkum, ale jedině novým vchodem. Speleookénko o zprávičkách z internetu jste už dávno otevřeli, pokud pravidelně sledujete můj speleobulvár. Tady je aspoň soupis, kdo a co všechno na Síť publikuje. Je tu zmínka i o Petrbokově memoriálu, jetého letos za extrémně špatného počasí. Ale pozor, následují dva přelomové příspěvky.

Milan Gerš překročil (v dobrém slova smyslu) pravomoci editora a vytvořil dva rozhovory s Markem Audy a Radko Táslerem. Rozhovory jsou kořením každého moderního časopisu, nebo webových stran a úroveň Spelea rázem vyšvihly o třídu výš. Oba jsou velmi známí, populární speleologové, otázky však míří na jejich začátky, výzkum a aktivitu v ČSS, potažmo v předsednictvu. Skoro otázky na tělo. Odpovědi si stojí za to přečíst, oba se shodují na potřebě zvýšení odborné úrovně členstva, aby z nás nebyli obyčejní kopáči, na změně přístupu a na fatálním stavu archivování. Oba také upozorňují na důležitost týmové práce a dokumentace. ČSS totiž dodnes nemá např vlastní evidenci jeskyní. Opravdu pěkný rozhovory, přál bych si, aby se v podobném duchu i pokračovalo.

Na vysoké úrovní je i příspěvek Petra Poláka o školení SZS ve Francii. Přiblížil novou koncepci samozáchrany a zákulisí školení. Je tu i malý rozhovor s prezidentem komise pro SZS v UIS Ch. Dodelinem, který ještě nikde nevyšel. Je sympatické, že si při akci všichni tykají. V sekci Technika se píše i o mikrotrhacích pracech. Systém dlouhého odpalováku není nový, viděl jsem odpalovák dlouhý metr a půl. V podstatě trubka, jako vodící a narážecí nástroj na trn. Pak stojíte skutečně bezpečně daleko.

Kříž na Hřebenáči u Sloupu, jeho pohnutou historií se zabývá Vojta Gregor Celofán. Byl vícekrát shozen a znovu vytažen většinou v rámci právě probíhající politické nálady. Na opětovném vztyčování se podíleli zejména tehdejší horolezící jeskyňáři a různí dobrovolníci, kteří po vhodných křížích pátrali. Ke kříži se vážou i následené prvovýstupy, fotografie, vzpomínky. Je tu i několik svědectví, m.j. i moje, kdy jsem poslední vztyčení Pustožlebskou skupinou špatně datoval na r. 85, jak píše později Motyčka, přesné datum je zřejmě 1991 páč v pětaosmdesátým oni teprve začínali. Kerleš - jde o opravdový detektivní příběh, pamětníku se musí zatajit dech.

Hodnotný je i příspěvek Huga Havla o vzniku Memoriálu RNDr. Rudolfa Burkardta. Hugo su vzpoměl i na Standy Mayera a starší členy Babické skupiny a Dagmar, se kterými chodecký podnik zakládali. Na speleologické výstavky v Pekle, které jsme pro účastníky s "táty" tvořili (protože i Standovi se říkalo táta), večerní svíjení na puchýřích, hry, špekáčky i promítání diáků. Velmi hodnotné bylo večerní vožení koleček s rubaninou na BS v tehdy vznikající Rudově štole, sobotní 70-tka, tanečky a ranní pěší přesun do Brna, aby byla symbolicky dovršena stovka. Nejsme už mladí.

Co jsem zatím nedočetl je další díl korespondence mezi Antonínem Bočkem a Vladimírem Homolou, roky 1944-50. Na závěr jsou tu dvě vzpomínky na Tomáše Durdíka a Docenta Karla Valocha, velmi významného paleontologa. Obě jsou hezky napsané. Je tu barevná obálka s fotografiemi českých objevů v zahraničí, z školení SZS a pseudokrasu vč. pozvánky na kongres. Myslím, že se jedná o zdařilý výtisk, který má co říct hlavně pamětníkům z Moravského krasu....